Založit webové stránky nebo eShop

Story

 PRVNÍ DNY

v nové rodině jsem nesla celkem dobře. Opomenu-li to, že jsem už nebyla se svou suprovou sestřičkou Dorris, která zůstala u chovatelů ještě pár dní sama po mém odchodu, čekalo mě spoustu nových věcí, kamarádů a zážitků. V mé rodině, jak už jsem zmínila výše, už žije kocourek Sam, je mu už osm let. Někdo by si řekl, že se mnou jako s malým psem bude mít potíže, ale opak byl pravdou. Samík je skvělý a hodný kocourek, který mě respektoval a dal mi spoustu prostoru, abych se mohla seznámit s novým prostředím a domovem. Panička si myslí, že možná až moc, že jsem se tady roztáhla po celém domě :o) Samík si po cca měsíci opět začal dobývat zpět svá oblíbená místa, jako jsou paničkovo křeslo, gauč, paničky klín, atd., odkud jsem ho vždy po chvíli "vypudila" svým zvídavým čumáčkem. Kocourkovu trpělivost docela zkouším, ale je to "tvrďák" . Na zahradě jsme už dnes kámoši, ale občas stále mívám pocit, že potřebuje trošku popohnat (však jsem salašnice, né), jenže po pár metrech může vyskočit na zeď a "vysmívat" se mi, jak na něj berzadně koukám ze země. Ale nevadí, on by si se mnou stejně nehrál...I když přes jeho uctyhodný věk, občas mívá takové pošukové okamžiky, kdy se sklopenými ouškami pobíhá po zahradě a skáče na strom a pak zase dolů a pak okolo zahrady a tak....no podobné hry mívám také. Panička jim říká raply ...jako Apl, Rapl, hih. Abych to vysvětlila...to jsou takové moje stavy, kdy z obyčejného hraní začnu pobíhat po zahradě šílenou rychlostí (většinou mám něco v tlamičce, hračku nebo nějakou dobrotu), sotva vybírám zákruty a nesbořím páníčky a nábytek a vše, co mi v cestě stojí.... Obvykle takhle prolítnu několikrát zahradou a zase se uklidním. Ze začátku z toho byla panička celkem v šoku, ale pochopila o co jde a nechává mě si to užít. Tvrdí, že dokud jsem ještě mimčo, mám si to co nejvíc užít. Až mi bude pár let, ještě si ráda vzpomenu na ty krásné časy štěněcího věku.

 

 JAK TO SE MNOU BYLO...

moji páníčkové si pro mě přijeli v sobotu 1. března 2008 a od té doby se jim změnil život úplně naruby. Veškerý volný čas tráví se mnou, jezdíme na výlety, dovolené, prodloužené víkendy. O víkendech chodím s paničkou na cvičák, jsem strááášně šikovná a učenlivá...bodejď by ne, za takové dobré pamlsky začnu klidně mluvit lidskou řečí . Také jsme začli trénovat psí parkur neboli agility. To mě také moc baví, je tam sranda, ale někdy opravdu nevím, co přesně mám dělat. Někdy to vím já a panička to ne a ne pochopit  . O agility se rozpovídám ještě v jiné sekci. 

Moje království doma je především na zahradě, tam přes den hlídám, ale večery trávím s páníčkama uvnitř. Bydlí s námi taky kocourek Sam, je to starší kočičí pán (trochu už senilní, ale neříkejte mu to!). Mám ho moc ráda a záleží mi na jeho zdraví a kondici, proto ho občas proženu po zahradě, jenže on vždy vyskočí na palety a zeď a je tentam...ale vždycky se vrátí domů. Je to paničky mazlík, ale nerada vidím, že mi ji bere, tak ho vždycky pošťouchnu, on se někam uklidí a panička je zase jen moje.

 

 HÁRÁNÍ

Jako na každou fenku, tak i na mě čekalo moje první hárání. Čekali jsme ho tedy o nějaký ten měsíc později, ale přišlo už na začátku osmého měsíce. Asi kvůli té naší dovolené jsem si to ale náležitě "užila". Protáhlo se mi to celé totiž na dva měsíce. Nejhorší tedy byl ten druhý měsíc, který jsem krvácela celý, tzn. 4 týdny v kuse .  No, v půlce října je to celé již za námi, doufám, že to další už bude v pořádku a bude to trvat standardní 3 týdny.

Teď mám tedy už nějakou dobu napuchlé cecíky, ale snad to časem opadne...

2. HÁRÁNÍ - začlo 15. 3. a je vcelku standardní...včetně náladiček hormonek...hihi

3. HÁRÁNÍ - se spustilo trochu dřív a to díky hárání Babu, která začala také vcelku brzy, a to v osmém měsíci, tedy 27. 8. a také bylo úplně standardní, ale hormony byly mnohem akčnější...bylo na kom trénovat  (Babu)

4. HÁRÁNÍ - s tím jsme si daly opravdu načas...panička počítala na přelomu ledna a února, ale my jsme si počkaly až na půlku února, jinak vše bylo standardní, díky mrazům nám ani nevadilo, že jsme zavřené doma na chodbě.

5. HÁRÁNÍ -

 

 ZAŽÍVÁNÍ

Když jsem byla malinká, nevěděla jsem si ještě moc rady s tím, co smím a co ne...Tak by se dalo říct, že jsem byla tak trochu "pokušitelka"...Panička sice netuší, co jsem přesně provedla (a já se nikdy nepřiznám), ale stálo mě to celkem dost potíží....Měla jsem strašný průjem několik dní, proto jsem navštívíla blízkou zvířátkovou kliniku, kde mi pomohli. Měla jsem zánět střeva, tak mi byla nasazena dieta. Pár dní jsem papala speciální granulky od Eukanuby, potom mi panička vařila rýži s kuřátkem a mrkvičkou. Teprve potom jsem se vyléčila a mohla zase papat normální stravu.

Když už jsem mluvila o té klinice, tak tam se střídají pánové veterináři a jedna paní veterinářka. Pokaždé, když jsem vešla do ordinace, tak mě viděli rádi, jak doktoři, tak sestřičky. Ale při čtvrté injekci antibiotik, kdy jsme přišli v pondělí ráno, byla překvapivě v ordinaci paní doktorka - dosud to byli pánové. Tak trochu ráčkovala, zadrhávala, přivírala oči (což panička notně nesnáší, když lidí při hovoru dělají) a vůbec byla "divná". Měla mi píchnout jen poslední injekci, ale sama iniciativně se navíc chtěla podívat na moje oči a zuby... No co vám budu povídat, ona byla vůbec asi třetí cizí osoba v mém miminkovském životě, kterou jsem kdy viděla (krom členů naší lidské smečky), tak není divu, že jsem byla tak trochu v šoku. Nikdo cizí mi na nic nesahal...tak jsem se jen malinko ohradila proti tomuto pohybu, ale nijak agresivně...sotva jsem měla čím pokousat...ještě jsem měla mléčné zoubky. Paní doktorka se ihned jala poučování paničky, že jsem agresivní pes, že si mě má zvládat a učit na lidi... a že mě bude BÍT...načež panička mě chtěla chránit a s paní doktorkou se pohádala. Nicméně ta ženská byla sakra rychlá a jednou mě uhodila...No, snažím se být hrdinka, ale, kdykoliv i teď zjistím, že je v ordinaci tahle paní, snažím se utéct kudy to jde. Byli jsme u ní znovu po několika měsících a opět překvapeni, v ordinaci takhle pani.... Pamět se mi rozsvítila a z pobytu ve stejné místnosti s ní jsem byla značně nesvá...panička říká, že jsem se klepala jak osika nebo jakobych byla na ledě...no není se čemu divit, jak by vám bylo, kdyby vás takhle někdo, ať už to bylo kdykoliv, jako takový krásný štěndo, uhodil nebo jakkoliv jinak ublížil? To byla moje první a doufejme poslední zlá zkušenost z veterinářem a lidmi vůbec.

 

AKTIVITY

 Od třetího měsíce věku chodím na cvičák. Chci být poslušný hafan (né nijak drezurovaný) a dělat páníčkům jen radost, tak se hodně snažím a opravdu mi to jde. Psí školka v jarním kurzu nebyla podle paničky ta úplně nejlepší, ale jelikož již nebrali tam, kam jsme chtěly chodit (a kam chodíme teď), byly jsme rády aspoň za toto. Tam jsme se naučily obě si k sobě najít cestu a dojít správnou cestou k výsledkům. Na tomto kurzu jsem měla oblíbenou kamarádku maďarského ohaře, asi stejně starou jako jsem já, tak se mi tam celkem líbilo. Tam jsem se naučila na povel sedět, ležet a přivolání. Nic víc jsme moc nestihly, ale panička se spoustu věcí naučila sama, tak jsem se v této době naučila i chodit u nohy.

Přes týden chodíme na procházky na okolní pole u nás ve vsi. Jednou na procházce cestou na pole jsme potkali paní asi s půlroční fenkou Českého strakáče. S Ankou jsme si okamžitě padly do oka a paní nás pozvala k nim na zahradu, abychom se mohly proběhnout. Od té doby jsme s Ankou největší kamarádky a páníčkové se také skamarádili s Ančinýma páníčkama. Takže se na jejich zahradu chodím vyběhat docela často. Pár foteček z hraní a honitby s Ankou najdete ve fotogalerii. Celá jejich smečka je prostě prima. Žijou s nimi také dvě kočičky, dlouhostrstá Britka Tequila a Černý koucourek s bílými znaky Tadeášek. Tadeášek není původně jejich, ale patří lidem o pár domů dál, jenže asi právě pro jejich skvělou péči se k nim nastěhoval celý. Anuška má sestru v chovatelské stanici Dakam, kde chovají aplíky i strakáče, proto není divu, že jsme takové kamarádky.  

 

NĚCO MÁLO Z PAMĚTI

Vám musím povědět...ještě něco málo co si pamatuji o mé původní rodině, tedy o té, kde je doma moje maminka. Odkaz na jejich stránky najdete v sekci Přátelé a známí - Pirnik(hof). U nich žijí celkem tři aplíci, dvě fenky (jedna z nich je Frieda, moje maminka) a Britti a pes Amiro, takzvaný Miroušek. Ten pochází z naší původní země Švýcarska. Na Mirouška panička stále vzpomíná, moc si ho zamilovala, nejen pro jeho skvělou mazlivou povahu. Amiro už má své potomky, celkem 7 štěňátek. Jedna fenečka z nich je Aika, kamarádka z fóra na lidé.cz. Další štěndo, Arieta, vyhrálo na krajské výstavě ve třídě dorostu. Je dost možné, že se jednou potkáme na nějaké výstavě jako konkurentky...to bude ještě zajímavé . Konkurence nám prostě roste, hih. A my se moc těšíme na budoucnost a setkání.

 

TOPlist
obrázek Nechte si vytisknout fotku Vašeho psa/kočky nebo jiného mazlíka na tričko, mikinu nebo hrneček...